Všichni občas zažíváme chvíle, kdy se cítíme vyčerpaní, ale musíme se snažit jít dál.
Snad každý z nás se někdy v životě cítil tváří v tvář okolnostem bezmocný a věřil, že není schopen změny. Když se však tento přístup k životu zakoření, můžete si osvojit „mentalitu oběti“.
Jak vysvětluje americký psycholog Mark Travers ve svém článku pro časopis Forbes, lidé s tímto způsobem myšlení se často považují za oběť a nechávají se tím definovat. Studie publikovaná v roce 2020 v časopise Personality and Individual Differences tvrdí, že vnímání sebe sama jako oběti je často přetrvávajícím osobnostním rysem. Tento způsob myšlení se často objevuje již v dětství a nadále ovlivňuje myšlení, pocity a chování lidí, kteří mají pocit, že jim bylo ublíženo.
Takoví lidé mají tendenci cítit se zranění silněji a po delší dobu. Také častěji usilují o pomstu než o odpuštění. Nemohou si však pomoci a vyhýbají se těm, kteří jim ublížili, protože chtějí uznání svého utrpení.
Zde jsou čtyři časté nástrahy, které naznačují, že jste uvízli v „myšlení oběti“.
1 – Past „Není to moje vina“
Pravděpodobně jste se setkali s někým, kdo si neustále stěžuje na potíže, ale odmítá jakoukoli praktickou radu. Negativita, kterou takoví lidé vyzařují, vás stahuje dolů a zanechává vás vyčerpané a frustrované. Cítili jste se někdy stejně?
Je pravda, že někdy mohou mít vliv vnější faktory: výchova, obtížné okolnosti nebo smůla. Někdy však stojí za to se zeptat, zda existuje nějaká část této situace, kterou můžete převzít do svých rukou.
Lidé, kteří neustále mluví o beznaději, mají často myšlení, které má kořeny v takzvaném „naučeném znemožnění“. Minulá zklamání vás vedou k přesvědčení, že snaha něco změnit je marná. Ano, převzetí odpovědnosti je děsivé, protože vždy existuje riziko neúspěchu. Pokud však nepodniknete žádné kroky a budete stále hledat viníka, je to jen zárukou toho, že nedojde k žádné změně k lepšímu, vysvětluje Travers.
2. Past „Nevíš, čím jsem si prošel“
Znáte situaci, kdy se snažíte někomu pomoci, ale slyšíte: „Ale vy nechápete, čím jsem si prošel.“ To je pro vás těžké. Podle Traverse, když se bolest člověka stane něčím víc než jen pocitem, může se trauma zaměnit s jeho pocitem vlastní hodnoty. Pak člověk uvízne ve smyčce otázek „Proč zrovna já?“, ale nikdy se nedostane k odpovědi „Co teď?“.
Studie z roku 2019 publikovaná v časopise Journal of Adolescence zjistila, že s prožitkem traumatu se nejvíce potýkají lidé ve stavu rozptýlené identity (ti, kteří teprve zkoumají nebo nemají stabilní pocit sebe sama). Tito lidé zůstávají v krizi identity – neustále hledají, ale nikdy se neusadí v uceleném popisu sebe sama. Často se ponoří do prožívání, zabývají se svou bolestí, ale nepodnikají kroky k uzdravení.
To posiluje mentalitu oběti, což člověka emocionálně ochromuje a znemožňuje mu posunout se dál. Podle psychologa je však možné tuto past překonat. Jednou z cest je posun od narativu „Tohle se mi stalo“ k „Je to součást mé cesty, ale neovládá mě to“. Případně si můžete o své zkušenosti vést deník – je však dobré si poznamenat, co jste se z ní naučili nebo jaká byla vaše reakce.
3: Past „Život není fér“
Žijeme v době rostoucí politické, sociální a klimatické krize. Všichni někdy zažíváme chvíle, kdy se cítíme vyčerpaní a bezmocní, protože máme pocit, že smysluplnou změnu nemůžeme ovlivnit. Fixace na životní nespravedlnosti nás však může zaslepit před možnými řešeními, zdůrazňuje Travers.
„Klíčovou roli zde hraje konfirmační zkreslení. Když věříme, že život je nespravedlivý, nevědomky hledáme důkazy, které by toto přesvědčení podpořily, aniž bychom si všímali pozitivních možností,“ píše.
Pozoruhodné je, že i při čtení médií tráví lidé více času u článků, které podporují jejich již existující názory. Pokud člověk považuje nějaké téma za důležité, je pravděpodobnější, že se bude vyhýbat opačným názorům a bude číst jen to, co se shoduje s jeho postojem.
Odborná rada zní: přesuňte důraz ze spravedlnosti na udržitelnost. Ano, život není vždy spravedlivý, nicméně máte dost síly na to, abyste překonali vzestupy a pády. Cvičte se ve vděčnosti, oslavujte i ta nejmenší vítězství, a pak vycvičíte svůj mozek, aby viděl příležitosti a ne jen překážky.
4. Past hledání empatie místo řešení
Někdy lidé nevědomě hledají uznání prostřednictvím svých bojů. Dávají přednost emocionální podpoře před hmatatelnou změnou. A někdy se tento způsob myšlení může zakořenit a někdy se dokonce stát ústředním bodem identity člověka,
Studie z roku 2019 publikovaná v časopise International Review of Victimology tvrdí, že mladí lidé zřídkakdy otevřeně prohlašují: „Jsem oběť.“ Jejich pocit oběti je utvářen tím, jak vnímají sami sebe, jak se k nim chovají ostatní a zda lidé jejich příběhu věří nebo ho odsuzují.
„I když je újma nepopiratelná, oběti často čelí intenzivnímu zkoumání. Dalo se situaci předejít? Nebo si kvůli své minulosti (např. užívání drog, konflikty) potíže ‚zaslouží‘? Společnost lpí na podvědomém přesvědčení, že ‚špatné věci se stávají špatným lidem‘, a nutí oběti, aby svou bolest ospravedlňovaly – nebo aby celý svůj příběh přeformulovaly tak, aby byly vnímány jako ublížené a zároveň dobré,“ vysvětluje Mark Travers.
Tento společenský tlak podle něj vede k tomu, že někteří lidé hledají spíše soucit než řešení konkrétního problému.
